Adam Nenadál

Neobyčajní ľudia, ktorý hrajú neobyčajnú, energickú a srdcervúcu muziku. Niekto tomu hovorí pomalý rock, iný zase emo rock a úplne odlišný človiečik by povedal, že Gnu. Bol robený emailovou formou a zanechaný v originálnej verzii pre následovnýka Brotherhood zinu, Nobody Fucks Jesus v roku 2000.

SRR logo

S Gnu som stratil kontakt za posledných pätnásť rokov, ale som si istý, že posádka zo Silver rocket records ide stále ďalej a mútia vody alternatívneho rocku naďalej.
Odpovedal Adam Nenadál.

Ptal ses na sestavu a diskografii. Tady to je:

Gnu hrajou od roku 1991, od roku 1992 pak v sestavě Petr Šimek (kytara), Olda Železník (bicí), Martin Fanta (baskytara), Adam Nenadál (baskytara + hlas). Nahrávky: Gnu – Skalp (7“EP, čtyři skladby na rudým vinylu, rok vydání 1996) Gnu / Love 666 – Nebešťan / Thank You (7“ split s kultovní kapelou Love 666, která vydala dvě alba na Amphetamine Reptile. Tohohle splitu si hodně cením a momentálně už ho zbývá jen posledních pár kousků. Rok vydání 1997) Gnu – Srdce v kusech zvuku (CD / LP /MC. První velká deska po osmi letech hraní… Pořád jsme s ní hodně spokojený, neměnili bychom vůbec nic. Jsem na to album hrdej. Rok vydání 1999).

GNU – Když hoříš

A je tu samozřejmě účast na různejch kompilacích: Svinstvo z vesmíru (kazetovej sampler na Silver Rocket) Ten Years Ego (CD kompilace na Noiseworks / Silver Rocket) To, že tahle sestava vydržela a pořád drží, považuju za vůbec nejdůležitější věc naší společný cesty. Petr s Oldou se znají už ze základní školy, já s Martinem a s Petrem z gymplu. Jsme víc přátelé než spoluhráči a naštěstí to pořád trvá – i když se vídáme často a občas někdo vybuchne… Ale tím, jak se známe a co k sobě cítíme, se to vždycky vyřeší. Vím, že takový ty řeči o pospolitosti a bratrství v kapele znějí jako klišé (zvlášť když se pak ta kapela za dost nechutnejch okolností rozpadne – a případů je dost), ale já to vnímám hrozně silně. Jsem vděčnej za to, že to mezi sebou takhle máme. Celá naše kariéra (i když to je takový divný slovo… my za sebou vlastně žádnou kariéru nemáme, a kdo ví, co máme před sebou) je pro mě zvláštní a příjemná v tom, že všechno probíhalo a probíhá hodně pozvolna a pomalu. První koncerty, první deska – na tohle všechno jsme čekali dost dlouho. Občas člověk začne bejt netrpělivej, ale pak jako by si uvědomil, že všechno je na svým místě, všechno probíhá tak, jak má, že každý období bylo něčím důležitý a bylo nenahraditelný, i když bylo plný neúspěchů a problémů. A má to ještě další výhodu – málo věcí tě pak rozhází…. Stačí si uvědomit, co máme za sebou a nějaký drobný překážky tě nemůžou rozhodit. Já doufám, že ten obzor, ke kterýmu míříme, je ještě hodně daleko. Chtěl bych, aby před náma pořád něco bylo a abychom se nezastavovali a nepodlehli nějakýmu sebeuspokojení.
Za těch devět let hraní se stalo několik důležitejch věcí – ale těžko vybírat nějaký milníky. Měli jsme tu čest zahrát si s Unsane (dokonce dvakrát), Zeni Geva, Hammerhead, Today Is The Day, Ed Hall, Reiziger, A Subtle Plague, Sabot, Showbusiness Giants, Old Time Relijun a speciálně jsme pyšný na to, že si nás na pár koncertů vybrali Michael´s Uncle. A jsme vděčný i Lvmen , který nás s sebou na podzim vzali na evropský turné. Potkali jsme spoustu strašně obětavejch lidí, který nám nesmírně pomohli a bez kterejch by jsme nikdy nedokázali to, co je za náma. Honza Krejča, Filip Kolací, Čepic… Těch lidí je zkrátka moře a jejich pomoc je pro nás zavazující ve smyslu, že je nechceme zklamat a že se snažíme vždycky a za každejch okolností hrát co nejlíp.

Dál ses ptal na naše názory ohledně český scény:

To je těžká otázka já osobně jsem nedůvěřivej i k samotnýmu termínu „scéna“, protože mi to – nevím proč – implikuje představu nějaký do sebe uzavřený, striktně vymezený skupiny lidí, která nechce mít nic společnýho s okolním světem a tím ochuzuje sebe samu. Pro mě osobně „scéna“ znamená společenství, jehož motivací není kšeft, ale touha po jakýmkoliv kontaktu s hudbou, ať už formou hraní v kapelách, vydávání fanzínů, provozování labelů, dělání koncertů atd. Ale pozor: nemusí jít pouze o striktně HC postoje nebo muziku! Pro mě je nejdůležitější spolupráce, vzájemnej respekt (ten možná nejvíc…) a otevřenost. Tohle jsou bohužel věci, který HC scéně v mnoha ohledech chybějí. Přesto je ale HC scéna naprosto unikátní společenství plný inspirativních a altruisticky orientovanejch lidí, jejichž nasazení a zápal jsou neskutečný. A k tý rozhádanosti: já myslím, že to je přirozený, někdy i zdravý a pramení to z tý uzavřenosti. Každej se zná s každým hrozně dlouho a občas prostě dojde k ponorkový nemoci. Ale vím přesně, co myslíš… Já to vidím takhle – v Čechách nastala situace, kdy k sobě v poslední době našly cestu kapely a labely, do kterejch bys to dřív třeba ani neřekl. To je velikej pokrok a v tomhle si myslím, že to je momentálně vynikající. Lidi zkrátka pochopili, že dělat na nějakejch společnejch projektech a spolupracovat je lepší, než na sebe nadávat. Bohužel – tenhle trend se naprosto netýká lidí kolem: těch, co chodí na koncerty a co skutečně tvoří tu scénu. Tam je ta zarputilost a netolerance stejná jako dřív. To je zvláštní situace, protože to většinou bývá tak, že kapely a labely se chovají tak, jak se chová celá scéna, která jim dala vzniknout. V Čechách – aspoň já mám ten pocit – to je ale tak, že zatímco kapely a labely spolupracujou, tak lidi, co podporujou ty jednotlivý aktivity, tak jsou pořád na tom samým místě. Někdy to cítíš třeba z koncertů. Tohle je blbý a občas mi to připadá směšný a stupidní. Ale zas tak si s tím hlavu nelámeme, hrajeme kvůli sobě a kvůli muzice, ne kvůli „scéně“ a lidem, kterejm jsme byli vždycky ukradený. Ale obecně – víc vzájemnýho respektu by neškodilo. Každopádně je tu spousta naprosto úžasnejch kapel a to mě skutečně naplňuje štěstím; čekám jen na dobu, až lidi objeví, že muzika tady je na minimálně stejný úrovni jako v těch vzývanejch a přeceňovanejch Spojenejch státech. A mám pocit, že kapely tady v sobě mají i něco skutečnějšího, opravdovějšího, že musejí o svojí pozici bojovat mnohem tvrději, než v USA. Lvmen jsou fantastický, v obrovský formě jsou Anyway, Esgmeq a Waawe, pak je tu spousta kapel, který vydáváme na Silver Rocket a který jsou strašně nedoceněný, protože prostě unikají všem souřadnicím a nepatří nikam: Lyssa, Point a OTK. Tyhle kapely miluju. To jsou party, jejichž muzika je skutečně svobodná, protože jí hrajou originální lidi. Já bych se vůbec o muzice dokázal bavit hodiny… Dost se mi líbí Thema Eleven, Ravelin 7 jsou taky dobrý. Sunshine a Landmine Spring jsou super, to je jasný. Teď se těším na 7“ Dussander.

GNU – Zastaň se psa

Dál ses ptal na energii v našich skladbách a co cítíme k hudbě obecně:

Energie v hudbě je pro mě základní jednotkou, prvotním hybatelem. Vůbec nezáleží na tom, jak se projevuje: může to bejt skrytý a kontrolovaný, jen tušený někde pod povrchem, může to explodovat a bouřit… Na tom vůbec nezáleží. Je to něco naprosto neuchopitelnýho a pro mě osobně je prostě nejjednodušší dotknout se toho skrz hudbu, který jsem za to vděčnej. Je to svět, kde jsem naprosto svobodnej. A na koncertě prožívám věci, který prostě slovama nemůžu přiblížit a předat. Nevím. Já jsem nikdy neměl tvrdou drogu, takže nemůžu srovnávat, ale fakt pochybuju, že by jakákoliv droga dokázala v mojí hlavě přeházet tu chemii takovým stylem, jako se mi to děje na koncertech. Cejtím to úplně fyzicky, je to totálně návykový. Mívám pocity, že ten zvuk a rytmus mnou procházejí. Že se dotýkají míst, kam jsem se nikdy nedostal a kam se třeba i bojím. Objevujou pro mě místa, kam jinak nemám šanci se dostat. Myslím, že na koncertech nemůžu bejt otevřenější a emotivnější – to, co tam prožívám, prožívám úplně nahej a odhalenej. A k tomu je potřeba i jistá dávka agresivity (kterou jsem se jakž takž naučil ovládat), protože lidem to je většinou jedno a kašlou na tebe a ty se s tím musíš nějak vyrovnat – a někdy to je zkrátka přes nenávist a agresivitu. To se nedá nic dělat. V týhle souvislosti jsem rád, že se nám to v podstatný míře povedlo přenýst na „Srdce v kusech zvuku“. Věděl jsem, že jestli ta deska bude třeba jen z poloviny tak živá, jako hrajeme na koncertech, že to bude super. A myslím, že se nám to podařilo ještě z daleko větší míry; mnohem víc, než jsme doufali. Co poslouchám? Základ mám v kapelách jako Tar (ty miluju!), Big Black, The Jesus Lizard, Unsane, Fugazi, Shellac, Girls Against Boys, Jawbox. Dál mám hodně rád Codeine, Chokebore, The God Machine, Sophia, Unwound, Killing Joke, The Young Gods. Teď například jsem nadšenej z nový desky Sweep The Leg Johnny, Old Time Relijun a Milemarker. A vůbec nejradši mám New Model Army a hlavně Swans, to je nejlepší kapela všech dob.

Další je tvoje otázka o radosti v životě…

Cítím dobu velkejch změn… Který se týkají mě, lidí v mým okolí, toho, jak vnímám muziku, všechno. Pochybuju, že by někoho zajímal můj osobní život (kterej je momentálně nejšťastnější, co kdy byl…), ale co se týká Gnu , tak jsem upřímně nadšenej a odvázanej z novejch skladeb – už se strašně těším na další desku a koncerty. A ohromnou radost mám z toho, jak funguje Silver Rocket, což je label, kterej děláme dohromady s dalšíma kámošema. To je moje radost. Je to sice totálně a zoufale prodělečný (prakticky všechny svoje peníze cpu do labelu a vrací se mi jen nepatrnej zlomek – naštěstí ale nevydělávám skoro žádný prachy v „normálním“ životě, takže jich v Silver Rocket nemůžu tolik utopit. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdybych peníze fakt měl…), ale zato jsou venku desky a singly Lyssa, Point, OTK, Waawe, split Point / Anyway. Teď bude venku 10“ Esgmeq a taky skvělý CD Waawe, který děláme napůl s Danem Dudarcem a Minority Rec. – Dana si strašně vážím. Jsem zvědavej, jak to bude pokračovat… Ale jako největší radost mě zkrátka napadlo to, jak teď funguje Silver Rocket.
A co bych chtěl změnit? To, co je v mojí moci… Vždycky můžeš bejt lepším člověkem, vždycky je tu prostor pro další růst a vývoj. To je výzva: nikdy nejseš dokončená osobnost a to je pro mě hodně inspirativní; pořád a pořád objevovat další možnosti a cesty, snažit se vidět dál… Ale nezapomínat na svoje kořeny.

A k „agentuře“ a koncertům:

Rádi zahrajeme všude, s tím nemáme absolutně žádnej problém, snad jen časovej. Je pro nás příjemnější, když navíc hrajeme s nějakou sympatickou kapelou. Nejaktuálnější je teď turné po Slovensku, který bysme měli absolvovat na začátku července a na kterým s náma pojede Lyssa. Náklady na hraní …. Snažíme se vyjít maximálně vstříc lidem, který ten koncert dělají, to je naprostej základ. Pokud je to za cesťák, nebo pokud jsou nějaký peníze navíc, vůbec nerozhoduje. A možná teď budu vypadat jako hajzl, ale rád bych řekl, že ten systém, kdy se koncert nepovede a v první řadě to odsere kapela, považuju za nešťastnej. Koncert by se měl dělat kvůli muzice, lidem, a v neposlední řadě i kvůli kapele. Ne kvůli pořadateli. A strašně mě sere nedostatek respektu ke kapele, když někam přijedeš, to je někdy až směšný… za těch osm, devět let ježdění a hraní, jsme si užili ledacos, ale tyhle situace mě vždycky překvapí znova a znova. Ze strany klubu i ze strany publika. Je ale důležitý všechny tyhle momenty využít tak, aby posloužily jako prostředek k získání další síly… Ale někdy je to fakt těžký.

No a to s tou agenturou: to je takový legrační nedorozumění z mnoha stran a od začátku. Existuje prostě chlapík jménem Filip Kolací, kterej nám (ale nejen nám, teď třeba i Sunshine) zařizuje koncerty. My na to jednoduše nemáme čas, já se starám o Silver Rocket, chceme se soustředit jen na muziku – a na shánění koncertů pak prostě nezbejvá energie. Navíc si myslím, že může bejt někdy dost otravný jednat s těma typama z klubů, to jsou občas kreténi, na to bych asi neměl nervy… Takže Filip má „agenturu“ Rat – Bull – Tiger, kde mu občas někdo pomáhá a stará se nám o koncerty a dělá to dobře. Vůbec nemáme pocit, že bysme nekontrolovali nějakou část naší cesty – Filip je jedním z nás, stejně jako Ondřej Ježek, kterej s náma točí desky. Samozřejmě, že slovo „agentura“ je strašný a evokuje nějaký dementy, co točí prachy a vydělávají na muzice. Což je v tomhle případě samozřejmě evidentní blbost. Prostě to je agentura proto, že se zabývá děláním koncertů, to je celý. My to celý – vydávání desek, ježdění koncertů, všechno – děláme s maximálně čistým štítem a něčí kecy, že jsme hráli na velkejch festivalech, že dáváme rozhovory i jinejm časopisům, než fanzinům, a že to je špatně a bla bla bla… to mě už nezajímá, to jsou dětský spory, který odvádějí pozornost od důležitějších věcí a jdou mimo mě. Jsme na scéně už devět let, snažíme se o co nejupřímnější hudbu, NIKDY jsme se nikam necpali, o nic se neprosili a vždycky jsme se snažili pomáhat dalším kapelám, co to šlo. Takže něčí kecy, že jsme byli v Rolling Stonu, by mě dřív nasraly a snažil bych se to vysvětlit a objasnit, ale teď už to nechávám plynout… (Ale vlastně – co objasnit? Děláš přece rozhovor s konkrétním člověkem, ne s nějakým médiem. Mám odmítnout toho člověka jen proto, že následnej rozhovor bude ve „velkým“ časopise? Proč? Nebo je lepší se v tom HC ghettu plácat po zádech, jak jsme dobrý, že na všechny okolo sereme?)

Ptal ses na sny a jestli se mi plní…

Sny… to je strašně zajímavý, teď se tím celkem intenzivně zabejvám. Já si sny pamatuju jedině tehdy, když jsou nějaký špatný, zlý, nějaký konkrétně tíživý. Pokud to je jen nějakej pocit, třebaže radostnej, tak si z toho snu většinou nic nezapamatuju. Ale zdá se mi hodně o hadech, kterejch se zároveň bojím a zároveň je hrozně obdivuju. Zdá se mi, že je jich třeba celá pláň, že nemůžeš stoupnout tak, abys nedal nohu na hadí tělo… To je pak hustý. Zdá se mi taky, že visej ze stromů v celejch trsech. Strašně vzrušující je ta Jungova teorie, že sny a archetypy v nich obsažený jsou v podstatě tvým osobním podílem na celkovým kolektivním podvědomí lidstva, který se ti prostřednictvím snů snaží předávat svoje zkušenosti, varování a návody… Kdyby tohle byla pravda, tak je snění tou nejdůležitější částí tvojí existence, něčím, co ti dá absolutní vědění. To je fakt silný.

GNU – Jen malej tvor live

Ptal ses, co bych změnil na svým životě a co bych neměnil….

Samozřejmě, že se snažím svůj život řídit a ovlivňovat jak jen to jde, ale o nějaký výraznější změny bych nestál. Jsem šťastnej. Nechci měnit nic. Měl bych spíš touhu nějakým způsobem měnit k lepšímu životy těch, který by si to třeba zasloužili a jsou na tom špatně…. Ale to většinou není v mojí moci. A taky myslím, že člověk by měl některý životní situace přijímat s jistou pokorou. Já jsem sice poslední, kdo by o tom měl mluvit, protože mi právě tohle absolutně nejde, ale tak nějak cejtim, že pokora je něco, co je strašně postrádaný. Od renesance je každej absolutním pánem svýho osudu, každej je nezaměnitelnou individualitou s vlastním názorem a s vlastním egem… ale vytratil se tak z většiny životů takovej pocit sounáležitosti, prožitek společenství a v neposlední řadě taky strach ze směřování vlastních kroků. Já samozřejmě vítám svobodomyslný duše a jedinečný osobnosti, ale zároveň pátrám po tom, kam zmizela ta pokora…

Proč jsme všichni tak vysoký?

Protože Gnu jsou největší kapela na světě. Průměr v kapele je, řekl bych nad 190 cm.

Co Lyssa? Proč s náma jede na turné?

Protože to jsou strašně hodný, příjemný a obětavý lidi, který milujeme. A chtěli jsme jim i dát šanci, aby si zahráli co nejvíc, jak to jen jde – a z tohohle hlediska se nejvíc naučíš na turné. Strašně se nám taky líbí jejich muzika – Lyssa hraje takovej surovej, pomalej, instinktivní a valivej noise – HC, připomínají mi Killdozer a Pussy Galore. Oni mají velkou smůlu v tom, že tahle muzika tady nemá prakticky žádný posluchačský zázemí, nikdo tady neocení, jak hustá Lyssa ve skutečnosti je. Lidi buďto nechápou, nebo to nenávidí. Ale fakt mám pocit, že druhá takováhle kapela není. Až budou mít kluci víc zkušeností z živým hraním, tak budou naprosto zabijácký… Už teď je to tak hustý! Když jsem je teď na turné poslouchal večer co večer, tak jsem se přistihnul, že si přeju, abych některý riffy vymyslel já. Ale riffy Lyssy nejde vymyslet, z nich to prostě takhle teče… Fakt skvělá kapela. Teď jsme začali tak nezávazně plánovat, že bysme na Silver Rocket udělali split Gnu / Lyssa. Uvidíme…

GNU – Poslepu na cestě

Homosexualita, promiskuita, sex

Co na to říct? Sex je naprosto úžasná věc… Magická, silná, úžasná. Miluju sex! Kdo ne?
Promiskuita – to je složitější… Myslím, že pokud takhle na sebe narazí dva lidi, který do toho „vztahu“ jdou s tím, že si to oba chtějí jen rychle užít a jít hned dál, pak je to svým způsobem v pořádku, protože tak to je fér pro oba dva. A jsou to jejich životy, i když pro mě to je nepochopitelný… Ale problémem je, když se promiskuitní člověk snaží získat partnera, kterej takhle založenej není. To je podlý a hnusný. Myslím si, že promiskuitu a s tím spojený problémy taky v ohromný míře podporuje showbusiness, kterej je založenej na tom šíleně rychlým střídání objektů touhy. A jako se každej tejden střídají idoly, tak se mění i partneři. Ale nemůžeš těm lidem říct: „Dělejte to jinak.“ Pokud k tomu mají dojít, musejí k tomu dojít po vlastní cestě.
A homosexualita? Gaye a lesbičky obdivuju, protože přese všechno to společenský uvolnění a nesporně větší toleranci to mají strašně těžký a kdykoliv by měli mít naši podporu. Homosexualita je krásná, je to v podstatě taková „láska navzdory“.

Jaký bylo tour po Slovensku, klady a zápory a Klaus jako manager?

Turné bylo jedním z nejlepších tejdnů mýho života, úplně vážně. Sedm koncertů v šesti dnech, intenzivní hraní, nový zkušenosti. Některý koncerty byly vynikající, zbytek byl hodně dobrej. Fakt se to povedlo, nám i Lyssa. Sice jsme provařili nějaký peníze, ale to se absolutně nemůže rovnat s tím, že jsme měli možnost hrát na tolika místech a před tolika lidma. Turné je pro kapelu to nejlepší – najdeš takovej vlatní rytmus a to hraní večer je pak tak přirozený a upřímný… Všechny zážitky jsou pak hrozně intenzivní a bezprostřední a to miluju. A bylo to občas i dobrodružství, musíš pořád něco řešit a čelit novejm nástrahám, he he he… Jednoznačným kladem bylo, že jsme poznali nový, skvělý lidi, přátele, na který se můžeme kdykoliv obrátit a oni se můžou kdykoliv obrátit na nás. Poznali jsme tebe, Tea z Trenčína, lidi ze Staré Turé a další lidi… Viděli jsme se s Hulem (kterej snad už bude zdravej!), což byla další radost. To jsou ty skvělý věci na hraní.
Záporem byl fakt, že čas od času prostě narazíš na někoho, kdo je vůl. To se stává a nemělo by tě to zastavit, protože to jsou spíš výjimky. I proto to turné nakonec bylo prodělečný. Ale jak jsem řekl – byl to jeden z nejlepších tejdnů mýho života a jsem za něj vděčnej. Hrál bych pořád a kdekoliv…
A Klaus jako manager byl skvělěj, úžasnej. Strašně dobře se o nás staral a byl fakt pozornej, navíc si rozumíme i ve věcech mimo muziku. To je člověk, kterýho bych přál každý kapele. Naprosto jedinečnej chlapík. No, abych ho jen nechválil… naváděl nás k pěknejm divočinám, takže bacha na něj!!! Ne, vážně, chtěli bysme mu touhle cestou ještě jednou poděkovat a vzkázat mu, ať se chová slušně, nebo tam do tý Blavy zase přijedeme a nakopeme mu prdel!
A chtěli bysme poděkovat i tobě, žes vydržel tři naše koncerty a taky za tenhle rozhovor. Díky! Adam GNU Koniec rozhovoru…

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s